AG@JORDAN suita
Rohatec, 06/2008
(1)
potkal jsem ji
na račanském mýtu, byla to ona vychudlá s výrazem
odloučenosti od světských starostí v očích, šla směrem
k fakultní pěšky vzdor tomu že vedle ní řinčela každou
vteřinu další a další električka s ocasem prachu za
zadním nárazníkem a prach se jí zvedal do očí usazoval
jí na bělmu jemným povlakem, měnil její vzhled až byla
tajemnější a zoufalejší s výzorem bezprizorna odrážející
svět ve výkladních skříních které mezitím posetmění
rozsvítili svá lákadla a ona ve světle neonů plížila se
ulicemi se mnou v závěsu -- to já jsem ji zničil, přivedl
k zoufalství, to já jsem zastavil proudy štěstí abych se
vynořil při hledání sebe, svého sobectví, svého ega –
u výlohy s hodinkami jež tikají nesmyslný čas, tenhle již
není náš, patří pro jiné, dva šťastnější, co nepřichází
o duši, o svou lásku, o zmysl svého života a nebloudí ..
(2)
shledal se vinným
byla jako troska, poslední bytost nedaleko, teď jako
sněhová vločka jejíž tělo viselo v tkáních z bílého tkaní
heboučké tak, že se provalovaly při každém závanu
lesku světla Váhu a ona vcházejíc do podjezdu, neustále se
ohlédala jako lidský štvanec, na kterého postrojili léčku
lidé, byl tmavý den, předemnou se tiše vkrádá zadem
jako noc k řece, obchvatem obchází i vstupní branky
domů, dlouhou ulici směrem k mostu, ke kolejím tratě si
to šine k zámku a já za ní, ach ne, vždyť tam je soutok
dvou řek a hlinožluté hladiny se valí mezi břehy, -- ale
teď jako sněhová vločka, její tělo visící ve šňůrách bílé
látky, heboučké tak že se provaluje při každém závanu
světla, -- tam jsou víry kroutidla největší a tahnou se
pod hladinou ke dnu odkud zazněla smuteční melodie
známé opery - smál se bajazzo a já to pochopil, že já
jsem ji zničil, přivedl k zoufalství, že já jsem zastavil
proudy štěstí, abych se vynořil při hledání sebe, svého
sobectví svého ega svého prokletí a zhroutil se sám na
břehu ke kopce šatů špinavého z nemytého jejího těla
svlečeného negligé, prodraných bot, sukně s bluzkou
a belasé šály a vojenského prodraného pláště a všechno
zůstalo bez světla které odešlo aby se více nevrátilo
a já se shledal vinným ..
(3)
spatření
spatřil jsem ji opět, jako sněhovou vločku, její tělo
viselo ve šňůrách bílé látky, heboučké tak že se
provalovalo při každém závanu světla pocházejícího od
těch dvou oveček na azurovém nebí na modré obloze
ke které jsme tak často a naivně upírali svůj zrak ach ta
skutečnost nám unikla, že to je bezedná díra odsouzena
k nekonečnému opovrhování, uvnitř všude jenom zlý
studený kámen a ledová ticha ubíjející myšlení a řeč
snad tam křísla má vina za její pád, z té díry se snesla
aby její milované tělo upnuté do popruhů klesalo do
černé vody řeky, do proudu unášejícího ji k mostnímu
pilíři jako blesk dostavil se tupý náraz na beton, ve štítu
s ocelovým rozražečem ledových ker, ne, ona do něj
nevyštípla hrudku písku smíchaného s cementem
a vodou, ani náznak hydratačního tepla, jenom kosa
smrti zatáhla lanka -- se smíchem hleděla na nás dva
jak se dotýkáme rty a hladíme po celém těle
s oduševnělou touhou po vášni po splynutí ke kterému
nikdy nedošlo -- a kosiskem smrt posouvá tělo na jinou
stranu pilíře než bílou tkaninu, vleče ji proudem černé
vody do středu řeky a tělo blíže ke břehu k záchraně
tonoucí, která však byla pozdní a nic nezachráníla, ona
byla mrtvá tak spolehlivě, jako má samota, od které se
nemohu odloučit, od spatření ..
(4)
mír duše a někdo jiný
už když jsem jí vyběhl naproti vznášel jsem se štěstím
ale nic nepochopil v čase, ve kterém nebylo potřeba nic
chápat protože jsme žili a přívětivá tráva hřála tvým
úsměvem a zelení kaštanových listů, vonící ulice byly
na svém místě, každý keř okusil moji paži stejně jako
každý dům jsem pohladil dlaní jdouce s milou za řeku
nad černou vodou do hory do lesa stezičkou vedoucí
mladým chvojím, šipkovými keříky zvláštních tvarů
a teprve stín stromů nás ztajemnil před zvědavci
záštitem korunami přeplněných větví jehličím, tolik
jsme mluvili, rty se nám občas spojily aby zhatili
průtok slůvek, ale nikdo neútočil, nikdo nenapadal
veverky hopsali v mezivětví a směšně okusovali šišečky
z borů a borovic v předních tlapkách při panáčkování
a se smíchem hleděli na nás dva jak se dotýkáme rty
-- neodháněj nás křičí rozpustile paprsky slunce, jsme
stejně nehmotné a nemůžeme ti ublížit, ani tvoje tvář
nebude hezká ve tmě, jenom se snaž nás příjmout do
sebe, snad ti nahradíme ztracenou duši a lásku –
hladíme se po celém těle s oduševnělou a netrpělivou
touhou po vášni ve splynutí ke kterém nikdy nedošlo
jenom se stala nenapravitelná tragedie a při jedném
z jedinečných políbení proklouzla moje duše do tvého těla
do tvé hrudi a spokojeně se tam usadila, já tehdá
nevěděl že na věčnost, lehkomyslně jsem ji propustil
a velkodušně hleděl do tvých očí které právě proto
nemůžu nikdy zradit, protože jsem to byl já a od
té doby zůstal jsem někdo jiný ..
(5)
sesypaly se na mne barvy
sám, když sedím tak vyprázdněn na lavičce nedaleko
sadů, válí se korunami kaštanů proud tvého světla
všechny barvy duhy mi usednou na kolena, abych se
s nimi polaskal, neodháněj nás křičí rozpustile paprsky
slunce, jsme stejně nehmotné a nemůžeš nám ublížit
ani tvoje tvář nebude hezká ve tmě jenom se snaž nás
příjmout do sebe snad ti nahradíme ztracenou duši, ale
já protestuji, není ztracená ona mne nezradí a pozná že
to jsem já na jakoukoli vzdálenost a také nevím, proč
bych vás odháněl, tady je místa dost a lavic sto a sto
mezi kořeny stromů se válejí kaštánky s nimiž si hrály
děti, mají propichlá bříška zápalkami a jsou tím pádem
zviřátky, naopak zvu vás ke mně, zaplňte cokoliv co se
vám zlíbí mou duši nezaplníte protože odletěla dnes do
Montrealu nemám ji více, jsem jistě skořápkou těla bez
lásky která odletěla a zůstavila mi jenom pár paprsků
slunce, barvy duhy, které v nekonečných kombinacích
vkládám do pláten, ale vím, že jsou to pouhé paprsky
ta namíchaná modř a žluť z loggie snů od paní duhy
z jakéhosi neznámého zdroje, snad z toho úporně
zářícího slunce, které se matně snaží zahřát studený
vesmír, ale je méně teplé než galaxie pampelišky
v mém srdci, než vlídný úsměv tváře Vesny, jejího těla
vyzařuje jím touhu svými tvary, nabízivým odmítáním
až k usnutí – zhroutil jsem se na břehu do kopky hadrů
špinavého nemytého z jejího těla svlečeného negligé
prodraných bot, sukně s bluzkou a belasé šály a jejího
šlechtického vojenského prodraného pláště do vírů
za dlouhým větrem ..
každý máme v sebe
GURU
TVORCU VŠETKÉHO
GURU
TVORCU VŠETKÉHO
túžime si uvedomiť
GURU LÁSKY
vnútornej sily k bytiu
v jednote rôznosti
a vo vedomí bytia
máme v sebe silu
danú NÍM
podvedome túžime
si ju uvedomiť
ako súčasť LÁSKY
k sebe a k iným
podvedome túžime
si ju uvedomiť
ako súčasť LÁSKY
k sebe a k iným
GALAXIE Dandelions
@ AG JORDAN suite
Rohatec, 06/2008
(1)
I met her
Račanské to myth,
it was the expression she anorexic
isolation from the cares of the world
in their eyes, walked towards
Teaching to walk despite the fact
that beside her rang each
second, more and more streetcar with
a tail of dust behind
rear bumper and dust rose
into her eyes settled
sclera her soft coating, changed
her appearance until she was
mysterious and desperate with
mien dispossessed reflecting
world in shop windows
in the meantime posetmění
lit their attractions,
and she in neon light crept
streets with me in tow -
that I destroyed it, he brought
to despair,
that I stopped myself lucky currents
surfaced in search of himself,
his selfishness, his ego -
expenses for the watch
ticking absurd that time, this has
not ours belongs to another,
two happier, what comes
the soul, for his love, about the meaning
of their lives and do not stray ..
(2)
is found guilty
was a wreck, the last being near, now as
snowflake whose body was hanging
in the tissues of white weaving
heboučké so that each puff provalovaly
shine light balance and she is coming
into the underpass, a constantly
They looked like a human outlaw, who lay ambush
people, was a dark day in front
of me quietly sneaking out the back
as the night the river, bypassing bypass
and entrance gates
home, long road towards the bridge,
the rail tracks to
It slithers to the castle, and I followed her,
oh no, after all, there is the confluence
two rivers and hlinožluté levels between
the shores of the Rolls, - but
Now as a snowflake, her body hanging
in the white cords
substances heboučké so
that every whiff of wallowing
light - there are beliefs swirl largest and stretches
below the surface to the bottom where
the melody was heard weeping
known opera - Bajazzo laughed and I realized that I
I destroyed it, and brought to despair, that I stopped
currents lucky to emerge in search of himself, his
selfish ego of his curse and collapsed on itself
shore to hills of dirty clothes
from her body unwashed
stripped negligé, prodraných shoes,
skirts with blouses
and sky-blue scarf and a military jacket
and everything prodraného
left without light that left did not return to do more
and I was found guilty ..
(3)
sightings
I saw her again, like a snowflake, her body
hanging cords in white cloth so that heboučké
provalovalo every whiff of light originating from
the two sheep on the azure skies blue sky
on which we have so often naively
and fixed his eyes ah
We missed the fact that it is
a bottomless hole sentenced
to infinite contempt, within just a bad everywhere
stone cold and icy silence depressing
thought and speech
perhaps there křísla the blame for her fall
from the hole came down
to her beloved's body clamped
into the straps fell into
black water rivers flow into it to stirring bridge
pillars as lightning came the blunt impact
to the concrete, in the gable
with steel baffles ice, no, she with him
no snitch lump of sand mixed with cement
and water, no sign of the heat of hydration,
only scythe
Death pulled lanka - laughing stared
at the two of us
how we touch lips and patted all over
s desire for soulful passion of the merger to which
never happened - and tongue death pushes
the body to another
side pillars than white cloth drags her jet black
water into the center of the river and the body
closer to shore to rescue
drowning, but it was late
and did not save anything, she
was dead as reliably as the solitude
from which the
I can not dissociate from sight ..
(4)
peace of mind and someone else
since I ran across it, I floated with happiness
but not understood at the time,
which was not needed
understand because we live grass was warm
and welcoming your
smile and green chestnut leaves,
fragrant streets were
in its place, every bush tasted my arm as well as
every house I go and stroked his hand
over the river, with lovely
of black water into a mountain in the woods
leading pathway
young evergreens, shrubs separate
the two arrow shapes
and only shade trees before us sekrecy curious
Patronage tops crowded branches needles, so
We talked, his lips together so we occasionally foiled
slůvek flow, but no attacking, no one could think of
squirrels hopped in and limb ridiculously
chewing pine cone
of pine forests and pine trees in the front feet
when pawn in
laughing and looked at the two of us
as we touch lips
- no drive off us shouting playfully
rays of the sun, we
equally intangible and can not hurt you or your face
not pretty in the dark, they just try to accept us
myself, perhaps I replace a lost soul and love -
patted throughout the body with a spirited
and impatient
desire for passion in which the merger
never happened
just became irreparable tragedy and one
of the unique kiss my soul slipped into your body
into your chest and happily settled there, then I
knowing that for eternity, I had carelessly fired
and generously looked into your eyes that just because
I can never betray him, because it was me and from
then I was left by someone else ..
(5)
collapsed to color Me
itself, so when I sit on a bench near emptied
orchards, roll tops chestnuts stream your light
all colors of the rainbow I sit down
on my knees to the
petted them, no drive off us shouting playfully rays
sun, we are just as intangible and can not hurt us
or your face is not pretty in the dark just to try us
accept in myself maybe I replace a lost soul, but
I protest, she lost not betray me and know that
this is me at any distance and also do not know why
I would drove away, there's enough space
and benches hundred and one hundred
between the roots of trees strewn
kastanka with whom he played
children have pierced belly matches and are thus
Animals, on the contrary I invite you to me,
fill with whatever
whatever you like my soul flew today
because covering up to
Montreal have more of it,
I'm sure the body shell without
Love that flew and had left me only a few rays
sun, the colors of the rainbow,
which in infinite combinations
I put up screens, but I know that they are mere spokes
the mixed blue and yellow from the
loggia of Dreams by Mrs. Rainbow
from some unknown source, perhaps
from the persistently
shining sun, which is vaguely trying to warm up cold
universe, but is less than warm galaxies dandelions
in my heart than benign smile Vesna's face, her body
it radiates its desire shapes nabízivým rejection
to sleep - I collapsed on the shore in piles of rags
dirty unwashed from her body unclothed negligé
scrape shoes, a skirt with a blouse
and sky-blue scarf and her
scrape through aristocratic military coats vortices
long as the wind ..
L@J
we all have in ourselves
GURU
creator of all
GURU
creator of all
desire to realize
LOVE GURU
inner strength to being
unity in diversity
and in the consciousness of being
we ourselves power
given HIM
subconsciously desire
You realize
as part of LOVE
to each other and to other
subconsciously desire
You realize
as part of LOVE
to each other and to other
